Jan Tobisch z Labotýna

Přemysl Otakar II. a hrad Děvín: Strategický bod na křižovatce dějin

Spojení českého krále Přemysla Otakara II., zvaného „králem železným a zlatým“, a hradu Děvín tyčícího se nad soutokem Dunaje a Moravy sahá hluboko do 13. století, kdy obě oblasti a celé pohraničí tvořily dějiště napínavých mocenských střetů mezi českým královstvím a Uhrami.

Významným milníkem se stal duben roku 1271, kdy český panovník podnikl rozsáhlou odvetnou výpravu do Uherska jako přímou reakci na porušování předchozích mírových smluv ze strany uherského krále Štěpána V. Vojska Přemysla Otakara II. tehdy úspěšně překročila Dunaj a obsadila celou řadu strategických míst včetně Děvína, Bratislavy, Stupavy, Pezinoku nebo Nitry. Tento vojenský úspěch a pevná kontrola nad Děvínem nakonec donutily uherskou stranu k jednáním, která 2. června 1271 vyústila v uzavření Bratislavského míru. Podle podmínek této dohody Přemysl Otakar II. sice obsazená území včetně Děvína Uhrám vrátil, výměnou za to však uherský král oficiálně uznal jeho nároky na sporná alpská území, tedy Štýrsko, Korutany a Kraňsko.

Získaný mír však netrval věčně. Již v následujících letech propukly česko-uherské spory znovu a české jednotky měly Děvín i s širším okolím Bratislavy pod svou kontrolou ještě v letech 1273 až 1276. Děvín se tak zapsal do dějin jako jedno z klíčových geopolitických ohnisek, skrze která český král prosazoval a hájil své imperiální ambice ve středoevropském prostoru.

Máme vás zde už 3000, děkujeme za přízeň a sdílení. 😘👏👍🎉

Tajemné kameny středověku: Jak lidé v gotice vnímali menhiry a kamenné kruhy?

Mnoho megalitických staveb, jako jsou kamenné kruhy, menhiry nebo dolmeny, stálo v evropské krajině již tisíce let před příchodem gotiky. Lidé v období od 12. do konce 15. století kolem těchto památek běžně procházeli při polních pracích, pastvě dobytka či na cestách. Protože však vědecká archeologie neexistovala a nikdo neměl ponětí o pravěku nebo keltských druidech, vysvětlovali si původ těchto obřích kamenů skrze křesťanský rámec a místní lidové pověsti. Velmi častým motivem bylo víra, že jde o hříšníky potrestané božím zásahem – například za tanec v neděli – a proměněné v kámen. Obří balvany byly rovněž přičítány mytickým obrům, čarodějnicím nebo samotnému ďáblu. Vzdělanější vrstvy a církev v nich viděly pozůstatky pohanských kultů a místa spojená s nečistými silami. Z toho důvodu církevní dekrety občas nabádaly k jejich ničení, a řada megalitů tak skončila jako stavební materiál pro kostely, hrady či cesty. Jindy však křesťané místa pokřesťanšťovali – na kameny umisťovali kříže nebo v jejich blízkosti stavěli kapličky, aby očistili jejich údajnou pohanskou sílu. V gotickém světě plném hradů a hluboké víry tak staré kamenné kruhy a menhiry představovaly mysteriózní, obávaná a pověstmi opředená záhadná místa na okraji lidského světa.

Dne 26. srpna padli na bojišti v českých dějinách dva čeští králové, ale každý v jiný rok:

Přemysl Otakar II. (král železný a zlatý) – padl 26. srpna 1278 v bitvě na Moravském poli.

Jan Lucemburský (slepý král) – padl 26. srpna 1346 v bitvě u Kresčaku.

„Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal,“ - Tato věta se stala jedním z nejznámějších symbolů české rytířské cti a odvahy.

Tato slavná a hrdá slova pronesl slepý český král Jan Lucemburský 26. srpna 1346 na bojišti u Kresčaku (Crécy). Když se blížila prohraná bitva a jeho druhové ho varovali před jistou smrtí a nabádali ho k útěku, odmítl opustit bojiště. Nechal se přivázat svými rytíři mezi dva koně a vyrazil do vřavy, kde hrdinně padl se zbraní v ruce.

V české tradici je proto 26. srpen (historicky také den sv. Rufa) často připomínán jako symbolické datum tragické smrti českých králů-válečníků.

Alchymie v gotické éře: Věda, tajemství a každodenní život v laboratoři

Gotické období, rozkládající se zhruba mezi 12. a 15. stoletím, představovalo pro vývoj alchymie v Evropě naprosto klíčovou etapu. V této době se alchymie začala formovat jako ucelený obor, pronikala z arabského světa do latinské Evropy a postupně si budovala své pevné místo mezi tehdejšími učenci, teology i panovníky.

Rozkvět evropské alchymie byl úzce spjat s objevováním antických vědomostí, které byly v té době uchovávány a dále rozvíjeny v arabském světě. Klíčovou roli v tomto přenosu hrály překladatelské školy, jako byla ta ve španělském Toledu. Mezi významné osobnosti, které se alchymii a přírodním vědám v gotice věnovaly, patřil například německý dominikánský mnich Albert Veliký, jeho žák Tomáš Akvinský či anglický františkán Roger Bacon. Ve střední Evropě, a zejména v českých zemích za vlády lucemburských panovníků ve 14. století, se alchymie těšila velké podpoře. Panovníci i šlechta se obklopovali učenci a lékaři s nadějí na objevení tajemství transmutace kovů v zlato či přípravy léčivých elixírů. Středověká alchymie však nebyla zdaleka jen snahou o bohatství – byla hluboce provázána s metalurgií, lékárenstvím (výrobou tinktur a destilací) a duchovní filosofií o vnitřní proměně člověka.