Aikido Čimice

Ohlédnutí za Letní školou:
Tak jako každý rok jsme se vydali na 14 denní pouť věnovanou studiu a výuce bojového umění aikido, ve všech jeho aspektech.
Je to trend několika posledních let, že naši svěřenci odrůstají a dospívají. Dětí je pomálu a tak se přirozeně program uzpůsobuje a mění aby uspokojil starší žáky. Starší myšleno nejen věkem, ale i dobou docházky, protože za 15 let působení máme několik našich členů, kteří mají více než 10 letou praxi.  A protože pokročilejších a vyšších stupňů je v našich řadách stále více, můžeme si dovolit probírat složitější techniky a formy.
Díky slunečnému počasí a solidní fyzičce jsme tak letos za 14 dní měli takovou tréninkovou nálož, která je srovnatelná se školním rokem. I díky tomu jsme mohli zařadit 3 alternativní odpoledne, které jsme věnovali výpravě na koupaliště, nebo vzdálenější lom.
Myslíme si, že většina návštěvníků našeho soustředění cítí ke klubu silnou náklonnost a vazbu, protože jak si jinak vysvětlit to, že se k nám stále dokola vracejí ty samé tváře. A ti samí dospělí členové si stále ukrajují z dovolené aby mohli alespoň pár dní strávit s námi na soustředění. Rádi trávíme společné chvíle alespoň zde, protože během roku kvůli pracovním a rodinným povinnostem optimalizujeme rozložení vedení tréninku a tak se mi sami jen těžko sejdeme.
Dále nám dělá velikou radost to, že naši náctiletí, kteří balancují kolem hranice 15 let, projevují vlastní zájem o to být nápomocni při vedení dětských tréninků. Tuto iniciativu vítáme a rozhodně se jí nebráníme, ba naopak, výuka mladších dětí nás rozvíjí v úplně jiných aspektech, než bychom čekali.
Věříme, že pokud se podaří solidní nábor a děti budou mít o podobnou akci zájem, podaří se nám v budoucnu vrátit dětský program a zařadit do programu více her. Pokud ne, těšíme se na všechny bojovníky, kteří se s námi chtějí vystavit diskomfortu a fyzickému vyčerpání, ve spojení s nezapomenutelnými zážitky.
Děkujeme všem, kteří s námi posledních 15 let kráčí po stejné cestě.
Martin & spol.

Bílým šátkem mává, kdo se loučí. Dnes nás se slzou v oku ráno dojala situace, když jsme si uvědomili, že je to poslední dechové cvičení, kterého se účastníme. Jedno oko nezůstalo suché a my jsme se při překrásných 16°C s kondenzátem u úst prodýchávali k snídani.
Tradiční bufetová snídaně opět nezklamala a v 8:02 již tácy zely prázdnotou a nebylo co si nandat na talíře. Všudypřítomné mlaskání, vylizování kelímků od jogurtu, marmelády, ztužené lískooříškové kejdy a dalších pochutin naplnilo zdi jídelny a okolí. Naše teřichy dmuly se objemem nevídaným a tak jsme vyrazili na poslední dopolední tréninkové tažení.
Dovolte, abychom vás seznámili se statistickými údaji, které z našich příspěvků nemusí být na první pohled jasné, avšak jedná se o úctyhodný výkon.
38 tréninků bojových umění, 12 dechových cvičení, 8 tabat a 2 meditace, dávají dohromady 60 tréninkových jednotek+ 2 skládání dřeva. Klasický přepočet na průměrnou návštěvnost 2x týdně činí toto naše letošní soustředění ekvivalentem 30 týdnů nepřerušované docházky. Při odečtení prázdnin a svátků se tak jedná o plnohodnotný školní rok vměstnaný do pouhých 14 dní.
Cvičenci zvládli toto enormní tempo adekvátně a bez trvalých zranění.
Brokolicový krém a vepřové na houbách bylo více než důstojným ukončením kuchařkami připravených jídel. Děkujeme jim za jejich péči a ve stoje tleskáme.
Polední klid byl dedikován několikahodinovému kómatu, většinou v postelích avšak i ve společenských prostorách, chodbách a v akutních případech i na schodišti. V minulých letech jsme na podobné výjevy byli zvyklí téměř pravidelně a proto nás překvapilo, že letos se absolutní vyčerpání dostavilo až na poslední den.
Můžete být na ně hrdí.
Odpoledne se připravoval závěrečný táborák u kterého se hrají staré odrhovačky, pod nedostatkem světla hoří buřty a probíhá všeobecná veselice.
Bosorky čekají na půlnoc, duchové se těší na obětiny, my vyhlížíme k obloze perseidy a tímto se s Vámi loučíme s naší pravidelnou rubrikou. Těšíme se na příští rok. Pac a pusu.
Moudro dne: Čím větší únava, tím sladší odpočinek.

Bylo nebylo, v chaloupce z mechu a kapradí, žili byli Křemílek a Vochomůrka... Teda...
Opět se hlásíme z penzionu Lumka. Teprve teď si uvědomujeme, že soustředění je téměř u konce. My jsme se se slzou v oku ráno vydali na dechová cvičení. Místní kraj se s námi loučí překrásnými 17°C, což je zhruba o 20° méně, než na co jsme byli zvyklí. Oproti letům minulým, se totální vyčerpání dostavili o poznání později. Dýchali jsme čerstvý chladný vzduch a naši nejmenší spali ve stoje.
Ke snídani byly vejce ač přesně napočítané nezbyly na všechny. Poučen ze včerejška rozšířený člen-příslušník čajovou lžičkou ochutnával obsah červenomodrého kontejneru, zda se skutečně jedná o skořici, zatímco my jsme ho z povzdálí pozorovali, jestli se nezačne dusit.
Dopolední cvičba přinesla první úraz. Pod odborným dohledem hostujícího instruktora, ve kterého jsme vložili důvěru, aby obohatil naše znalosti v bojovém umění, které běžně nepraktikujeme, klopýtali jsme po "Jemné cestě" tak intenzivně až jedné z našich cvičenkyň pod váhou druhé vypovědělo koleno. Poté co jsme začali panicky pobíhat po okolí a obviňovat všechny vůkol, jsme zjistili, že nedošlo ni k ruptuře, ni ke zhmoždění, ale k prachsptostému přišlápnutí. Na pevném podkladu podložená noha se ocitla v trajektorii volně se pohybujícího kolene, kteréžto dopadlo na nohu číslo jedna a tím způsobilo bebíčko. Bebíčko bylo pofoukáno, Hynek seřván a kuchařky dodali chladivo. Takto ošetřená, byla zproštěna dalšího tréninku a jala se lelkovat na pozemku penzionu. Nicméně si na své bebíčko nezapomněla vzpomenout v době večerní tabaty.
Oběd byl opět lahodný. Zaznamenali jsme druhý případ nechutenství, kdy po pozornosti chtivý jedinec se dotazoval napříč instruktorského sboru zda-li je konzumace polévky povinná. Na dotaz SHV o jakouže polévku se to jedná, odpověděl "No tuhle." Další žádost o specifikaci chutě odmítl sdělit a vzhledem k tomu, že nejsme vybaveni ani gumovou hadicí ani telefonním seznamem, nebyli jsme schopni z něj nic dalšího dostat. Nakonec polévku prostě snědl. Bez nátlaku. Bez dávení. Bez problémů. Obloha se rozevřela, Buddha osvítil kuchařky, a ty podávaly dosud nevídanou manu. Gnocchi jako obláčky. Omáčka minimálně z dvou druhů sýra. Najemno nakrájené a lehce orestované kuřátko. Lehký poprašek slaniny. Zprasili jsme se. Nezbylo nic. Standardně do penzionu doráží místní pasáček prasat z nedalekého JZD s modrým agro-sudem, který plní našimi zbytky. Marně se ozbrojen rezavou lopatou dožadoval hysterickým bušením o vydání neexistující siláže. Dalším plusem letošního ročníku je to, že nemusíme nikoho přemlouvat, přesvědčovat ba žebrat o to aby tu nezemřel hlady, kvůli vykonstruovanému nechutenství.
Vzhledem ke zmíněnému vyčerpání našich energetických zásob jsme odpolední klid bezezbytku využili k zuřivému spinku. Po dvou hodinách hnípání a chrupkáni, zalepených očí a uslintaných polštářů jsme se vztyčili, naplnili plastové lahve vodou a vyrazili do lesa. Tento vrchol letošního programu jsme zahájili sekáním a bodáním lahví typu PET o objemu 1l, vším co jsme měli po ruce. Byli jsme překvapeni počtem chladných zbraní, které se po 12 dnech objevily v rukách našich svěřenců. Někteří byli opásáni až 3 noži, mačetou a maketou Glocku 19. Dvě hodiny jsme kolem sebe máchali naostřenými instrumenty a rozsévali zlobu, plast a vodu do široka. Zapojili se i ti nejmenší a my se dmeme pýchou a úlevou, že nedošlo k žádné amputaci ani vivisekci. O další zpestření se postaral rezidentní ninja, který nás zasvětil do umění shuriken jutsu. Vrhali jsme kovové jehlice do podložky a i tato jednoduchá zábava nadchla nad očekávání veškeré osazenstvo našeho soustředění. A když už si všichni mysleli, že toto byl náš poslední trik, vytáhli jsme vzduchovky a olovo létalo do daleka. Pokud tento článek čte někdo z odboru životního prostředí, všechny diabolky byly nalezeny, sesbírány a ekologicky zlikvidovány certifikovanou firmou diabolko-zmiz.s.r.o. se sídlem v Jamang-Bati v Botswaně, kontaktní osoba Ugurund Boboka, tel. neznámý.
Na večeři se podával lahodný těstovinový salát a my jsme museli instruovat kuchařky, aby alespoň jednu porci schovali pro navrátivšího se instruktora, inženýra a mistra hrudi.
Poslední tabata vrhnula nám slzy do očí. Dojetí, ne vyčerpání. Proto jsme si dnešní opakování protáhli a ve 20:39 jsme se polomrtví plazili přes vyprahlou louku a štěrkovou cestu na ubykace. Naše svaly pláčou a bolí, ale my se utěšujeme tím, že co bolí to roste. Příští rok budeme mít nejméně 3m.
Moudro dne: Pokud nepřesekneš láhev, máš zaručeně tupou katanu.