24/08/2026
Ohlédnutí za létem. Aneb co všechno se může vejít do dvou měsíců volna…
Když jsme plánovali, jak strávíme letošní dva měsíce volna, hodně jsme přemýšleli nad tím, jak vytvořit skutečně delší prostor. Ne jen týden někde pryč a potom rychle zpátky do běžného režimu, ale možnost na chvíli vystoupit z každodenního rytmu, změnit prostředí a opravdu trochu zpomalit.
Nakonec se samozřejmě ukázalo, že s dětmi to člověk úplně nenaplánuje. 😊
Hned na první dovolené jsme doma řešili nemocné dítě a naše původní plány se během chvíle úplně změnily. Část rodiny nakonec odletěla několik tisíc kilometrů daleko a já zůstala doma.
Jenže pak jsem se rozhodla, že za nimi přece jen poletím na původně plánovanou cestu.
Což znělo jednodušeji, než jaké to pro mě ve skutečnosti bylo.
Čekala mě noc na letišti, sama se sebou, a potom letadlo.
A právě tady jsem si zase jednou velmi intenzivně uvědomila, že i já mám svoje témata. 😊
Mám strach z uzavřených prostor a především z toho pocitu, že nemůžu jednoduše odejít, kdybych potřebovala. A tak jsem si během téhle cesty dala velmi praktickou lekci z toho, co znamená vystavit se vlastnímu strachu.
V tunelu přišla opravdu silná panická ataka.
A potom přišla další – v letadle.
Nebyl to žádný zenový zážitek, kdy člověk s klidem pozoruje svůj dech a říká si, že všechno je v pořádku. 😄
Bylo mi opravdu úzko.
A přesto jsem do toho letadla nastoupila.
A letěla.
Možná právě proto si tuhle část léta budu pamatovat hodně dlouho.
Protože někdy není vítězství v tom, že se přestaneme bát.
Někdy je vítězství v tom, že se bojíme – a přesto uděláme další krok.
A že i člověk, který se zabývá tělem, nervovým systémem, dechem a nejrůznějšími způsoby práce s prožíváním, není člověk, který má všechno dávno vyřešené.
Naopak.
Pořád máme svoje citlivá místa, svoje automatické reakce, svoje staré programy.
A někdy nás život velmi prakticky postaví přesně před ně.
A možná právě tohle bylo jedním z témat celého mého léta:
Ne všechno dopadne podle plánu. A přesto z toho může vzniknout něco důležitého.
Zároveň jsem si znovu všimla jedné své staré tendence. Když se objeví volný prostor a někdo potřebuje pomoc, práci nebo něco zařídit, moje automatická reakce bývá: „Jasně, já můžu.“ 😄
A tak jsem si před dovolenou vlastně úplně nedopřála tu mezipauzu a regeneraci, kterou jsem možná potřebovala.
A potom přišlo Toskánsko.
Čtrnáct dní, během kterých jsem si původně představovala, jak budu tvořit online obsah, hodně cvičit, praktikovat, meditovat a vůbec krásně využívat vytvořený prostor.
No… ne. 😄
Horko a obrovská vlhkost mě vedly úplně jinam.
A vlastně jsem za to zpětně ráda.
Místo dalšího výkonu přišel prostor pro vnitřní práci. Začaly se vynořovat staré programy, přesvědčení a automatické vzorce, o kterých jsem si možná trochu naivně myslela, že už je mám dávno zpracované.
A byla jsem sama překvapená, kolik toho ve mně ještě je.
Čím víc se člověk zabývá tělem, nervovým systémem, prožíváním a různými způsoby práce s vědomím, tím víc si uvědomuje, že změna není jen otázkou toho, že si něco „rozumově uvědomím“.
Některé vzorce jsou mnohem hlouběji.
Jsou spojené s tím, jak reaguje autonomní nervový systém, jak tělo vyhodnocuje bezpečí a ohrožení, jaké strategie si vytváříme v průběhu života a jak se určité zkušenosti mohou propisovat nejen do našeho myšlení, ale i do tělesného prožívání, napětí, dechu a pohybových stereotypů.
A právě tady pro mě začíná být fascinující propojení psychiky, nervového systému, pohybu a těla jako celku.
Toskánsko pro mě v tomhle směru vytvořilo téměř ideální rezonanční prostředí.
Zvuk cikád.
Vůně moře.
Borovice a jejich silice.
Teplo.
Světlo.
A především neustálá vibrace italštiny, která byla všude kolem.
K tomu moje vlastní práce se zvukem a rezonančními principy, které znám ze zvukové biorezonance.
Najednou jsem si mnohem intenzivněji uvědomovala, jak moc prostředí, ve kterém se pohybujeme, neustále působí na náš nervový systém a na způsob, jakým prožíváme sami sebe.
Nebyla to pro mě žádná „dovolená od života“.
Spíš bezpečnější prostor, ve kterém jsem si mohla dovolit sáhnout trochu hlouběji.
Některé věci jen uvidět.
Některé pojmenovat.
Některé pochopit.
A některé nechat postupně ztratit část síly, kterou nade mnou ještě měly.
A právě v tomhle kontextu mi začíná dávat čím dál větší smysl všechno, co v posledních letech studuju a propojuju.
Tělo.
Dech.
Nervový systém.
Prožívání.
Intuitivní pohyb.
Tandava.
Zvuk a vibrace.
Ajurvéda.
A nově také fascie.
Letošní léto mě totiž hodně vtáhlo do studia fasciální integrace a přiznávám, že fascie se pro mě začínají stávat takovou malou fascinující posedlostí. 😄
Fasciální síť je pro mě nádherným obrazem propojenosti těla. Neexistuje tu izolované rameno, izolovaný krk nebo „jen bolavá záda“. Všechno je součástí jednoho spojitého systému, který reaguje na mechanické zatížení, pohyb, napětí, dech, nervový systém i celkové podmínky, ve kterých žijeme.
A čím víc se do toho ponořuju, tím víc mě baví hledat mosty mezi tím, co jsem se učila v józe, v ajurvédě, v práci s dechem a pohybem, v kraniosakrálních přístupech a nově také ve fasciální práci.
Uvidíme, kam mě tohle studium zavede.
Ale už teď vím, že se postupně začne objevovat v našich hodinách i v mojí pohybové a terapeutické praxi. A moc mě baví představa, jak se může potkat s tím, co už dlouho dělám v oblasti ajurvédských masáží a práce s tělem.
A pak přišel srpen a s ním pomalý návrat do pracovnějšího rytmu.
Původně jsem zase měla chuť vymyslet něco úplně nového. Něco velkého. Něco dalšího.
Ale čím víc se vracím zpátky do práce, tím víc si uvědomuju jednu docela jednoduchou věc:
To, co už umím, není málo.
Osmnáct let práce, učení, kurzů, výcviků, praxe, práce s lidmi, vlastního hledání, omylů, změn názorů a neustálého doplňování vědomostí vytvořilo základ, na kterém už nemusím všechno znovu stavět.
Můžu ho dál dolaďovat.
Šperkovat.
Propojovat.
A nechat jednotlivé věci dozrávat.
Možná právě tohle je další etapa mojí práce.
Méně neustálého přidávání a více propojování toho, co už tady je.
Léto pro mě tedy nakonec nebylo ani tak o tom, co všechno jsem stihla udělat venku, ale mnohem víc o tom, co se dělo uvnitř.
Bylo obdobím určitého úklidu našeho rodinného prostoru a přípravy na další etapu, která nás čeká. Na změny, které přinese nové školní prostředí (daleko od světa alternativního vzdělávání), nové nároky a pro naše děti zase trochu jiný způsob setkávání se světem.
A myslím, že právě tady mě čeká další velké učení – jak být dětem oporou, aniž bych za ně mohla všechno vyřešit. Jak je provázet světem, který je čím dál složitější, rychlejší a plný nejrůznějších podnětů, tlaků a výzev.
Takže když se dnes ohlížím za létem, nemám vlastně pocit, že jsem toho zase tolik „udělala“.
Ale když se podívám trochu pozorněji, možná se toho stalo až překvapivě hodně.
Něco venku.
Hodně uvnitř.
Něco jsem pustila.
Něco nového začala studovat.
Něco dalšího nechala chvíli být.
A také jsem si uvědomila, že po období, kdy jsem byla hodně odpojená od online světa, se do něj možná začnu pomalu vracet.
Ne proto, abych byla pořád někde vidět.
Ale protože mám chuť sdílet to, co mě zajímá, co objevuju, co se učím a co mě na téhle cestě potkává.
Možná tedy tohle léto nebylo jen koncem jedné sezóny.
Možná bylo začátkem další kapitoly YOGAJA.
Uvidíme. ❤️
25/08/2026
24/08/2026
24/08/2026
24/08/2026
24/08/2026
24/08/2026
24/08/2026
24/08/2026
16/08/2026