02/06/2026
Před pár dny jsem udělala něco, co dlouho bolelo.
Vytáhla jsem své staré fotky.
127 kg.
125 kg.
104 kg.
98 kg.
A víte, co jsem udělala jako první?
Neviděla jsem těch skoro 30 kilo dole.
Neviděla jsem hodiny chůze.
Neviděla jsem fitko.
Neviděla jsem všechny dny, kdy jsem to nevzdala.
Viděla jsem jen břicho.
Jen ten pupík, který tam pořád je.
Jen to, co ještě není dokonalé.
A pak jsem si udělala novou fotku.
Ve stejném místě.
Ve stejném postoji.
A najednou jsem uviděla něco úplně jiného.
Ne to, co tam ještě je.
Ale to, co už tam není.
Zmizely centimetry.
Zmizely otoky.
Zmizela část mého strachu.
Zmizela žena, která si myslela, že to nikdy nedokáže.
A víte, co je zvláštní?
My ženy jsme často schopné vidět každý gram, který nám vadí.
Každou nedokonalost.
Každý převis.
Ale neumíme vidět svoji odvahu.
Svoji disciplínu.
Svoji cestu.
A možná mě dnes rozplakala ještě jedna věc.
Dlouho jsem měla pocit, že nejsem dost.
Že musím nejdřív zhubnout víc.
Že musím vypadat líp.
Že teprve potom se budu moct ukázat světu.
Dokonce i před člověkem, před kterým jsem se nejvíc bála tyhle fotky ukázat.
A pak mi napsal:
„Já už jsem na tebe pyšný teď.“
A v tu chvíli mi došlo, kolik energie jsem roky věnovala tomu schovávat se.
Přitom jsem měla být pyšná už dávno.
Ne až v cíli.
Už za tu cestu.
Pak jsem si uvědomila, že největší změna není na mém těle.
Největší změna je v tom, že jsem se na sebe podívala a poprvé si řekla:
„Jsem na sebe pyšná.“
A pokud dnes stojíš před zrcadlem a máš pocit, že nejsi dost…
Tak se neptám, kolik ti ještě zbývá.
Ptám se:
Kolik už jsi ušla?
Protože možná, stejně jako já, vidíš jen to, co ti ještě chybí.
A přitom jsi zapomněla vidět všechno, co už jsi dokázala. ❤️
