BeFighter - Training & Performance Center

Tomáš před půl rokem vyplnil vstupní dotazník do BeFighter. A neodeslal ho.

Otevřená karta v prohlížeči, “ještě si to promyslím”, a pak půl roku nic.

Dneska mi řekl, že by si tehdy řekl jedinou věc: udělej to hned. Ne kvůli motivačním řečem. Kvůli tomu, jak se cítil předtím a jak se cítí teď. Špatný spánek, stres, tělo, které mu vadilo, když se na sebe podíval. Po dvou měsících v režimu tohle zpátky nechce.

Čas máme všichni stejný. Rozdíl je jen v tom, kolik z něj prožiješ ve stavu, kdy tělo funguje.

Jestli ten krok odkládáš stejně jako tehdy Tomáš, dotazník najdeš tady: https://www.befighter.cz/osobni-program

Pepa minulý týden: pondělí jednání ve Vídni, odtud přelet do Švýcarska, středa zpátky v sídle firmy v České Třebové. Minimum spánku, pořád někde jinde, žádná rutina.
​
A večer stejně dorazil na trénink. Věděl, co ho čeká a co mu po takovém dni sedne. K tomu jednoduchý plán jídla a smysluplných suplementů.
​
Nemusí se rozhodovat. Uděláme to za něj.
​
Pepa to roky zkoušel sám. Cvičil, bral doplňky, makal. A pořád ta samá postava, budil se třikrát čtyřikrát za noc, energie ubývala.
​
Sám to pojmenoval přesně: ve firmě systém má, ale sám k sobě se tak chovat nedokázal.
​
Disciplínu má. Ta ho dostala tam, kde dnes je.
​
Ve fitness světě už měl zkušenosti. Speciální programy, které slibují hory doly a nakonec tě přinutí počítat zrnka rýže. Jídlo jsme mu nastavili tak, aby to šlo dlouhodobě udržet i vedle takového týdne.
​
Tři měsíce: -5 kg tuku, +2 kg svalů, užší pas, spánek o úroveň výš. Pomohli jsme mu řídit tělo a výkon stejně systémově, jak je zvyklý z CZ LOKO.
​
Jak to popisuje on sám a i to, proč nad sebou potřeboval „malinkatej bič", je ve videu pod postem.
​
Jak dlouho ti trvá naskočit do režimu po extrémních týdnech v práci?

Tohle je přesně důvod, proč chlapi začínají se změnou pořád dokola.

Nejde o to, že bys jeden den nestihl trénink.
Problém začíná ve chvíli, kdy si z toho v hlavě uděláš větší věc, než to reálně je.

Ten den uteče, plán se rozpadne, a ty místo toho, abys další den normálně navázal, začneš to řešit. Přemýšlíš, jestli to má ještě cenu, jestli ten týden není ztracený, jestli nemá smysl počkat na „lepší podmínky“.

A tím si z jednoho výpadku uděláš několik dní mimo rytmus.

Jako výkonnostně orientovaní muži jsme zvyklí fungovat naplno, mít věci pod kontrolou, jet podle plánu. Jakmile to není na sto procent, máme tendenci to vnímat jako selhání a podle toho reagovat.

Jednotlivé dny nehrají takovou roli, jak si myslíš. Rozhoduje to, jestli se dokážeš vrátit zpátky k tomu základnímu režimu.

V praxi to znamená jednoduchou věc.

Nevymýšlet, neanalyzovat, nepřepisovat.

Další den nebo ideálně ještě ten samý den normálně pokračovat. Třeba dalším “trochu lepším” jídlem nebo malou procházkou před spaním.

Tohle je rozdíl mezi někým, kdo se posouvá, a někým, kdo se pořád točí v kruhu.

Celé je to o tom, co uděláš ve chvíli, kdy nemáš ideální podmínky.

Strategie, které v BeFighter nastavujeme počítají s tlakem a okolnostmi hned od začátku. To je důvod, proč nám to tak dobře funguje.

Většina chlapů neselže kvůli špatnému týdnu.

Když týden vynecháš trénink, budeš hůř jíst a ponocovat, tělo to pravděpodobně unese...

To, co to neunese mnohem častěji, je spíš hlava.

Jakmile se něco vychýlí, okamžitě máme potřebu zasahovat.

Přijde vina. Strach, že je to celé v háji.

Uchýlíme se k extrémům a buď to úplně pustíme nebo začneme překopávat plán.

A právě tím to často rozbijeme.

Schopnost NIC neudělat, přijmout slabší týden a pokračovat podle plánu, je často vyšší level než schopnost přidat.

Protože to znamená, že věříš procesu a proměnlivé pocity tě nevykolejí.
U většiny chlapů, co ke mně přijdou, není problém disciplína. Jsou to muži činu.

Zvyklí řešit věci rychle, tlačit, opravovat, optimalizovat.

Jenže ne všechno potřebuje okamžitý zásah.

A tohle je pro ně často největší změna: Neptat se „co mám teď změnit“, ale říct si „pokračuju dál a pár pokažených dní házím za hlavu“.

Jakmile tohle pochopí, přestane se celý proces rozpadat každé dva týdny.

Osvojí si, že držet se základů a udržet kontinuitu je klíč.

Motivace je přeceňovaná.

Poslední dobou ale vidím u chlapů, kteří za mnou chodí jednu zajímavou věc.

Většina už nehledá další „restart“ ani krátkodobý režim, ale chtějí pochopit, jak to celé nastavit tak, aby to vydrželo roky a zapadlo to do jejich reálného života.

A to je velký posun. Protože pořád existuje mnoho chlapů, kteří si myslí, že jim chybí jenom to, aby se víc hecli.

Že stačí víc disciplíny, zatnout zuby a „jet bomby“.

Což funguje, když mají zrovna klidný týden nebo dovolenou. Problém je, že to udrží jen krátkodobě.

Protože ten přístup vůbec nepočítá s tím, jak vypadá realita pracovního týdne.

Práce, tlak, rozhodování, rodina a do toho snaha ještě „optimalizovat“ trénink a režim.

Když na tohle všechno naroubuješ další tlak bez řízení, většinou jen zrychlíš cestu k únavě a postupnému pádu zpátky.

Proto ten problém není v hlavě.

Je v tom, že nemáš nastavený systém, který by ti pomáhal regulovat zátěž podle toho, co se reálně děje, ne podle toho, jak by to ideálně mělo vypadat.

To, co vnímám jako problém u zájemců, kteří u nás chtějí začít u chlapa, není paradoxně nedostatek motivace.

Ta většinou nechybí. Ve chvíli, kdy mi někdo na začátku říká, že chce jet 6 tréninků týdně, všechno překopat a „tentokrát to udělat pořádně“, tak vím, že budeme spíš brzdit než přidávat.

Cílem je, aby nový komplex tréninku-výživy-regenerace přežil kontakt s realitou.

Vysoká motivace totiž často znamená, že řešíš důsledky, které tě natlačili do kouta.

Chceš rychle změnit, jak vypadáš, jak se cítíš, jak funguješ. A to tě automaticky tlačí do extrému z nuly na sto.

Jenže problém je, že tvoje tělo i život fungují v dlouhodobém horizontu.

A tam už nevyhrává ten, kdo začne nejagresivněji. Vyhrává ten, kdo vydrží.

Proto pro mě ideální klient není ten nejodhodlanější pro změnu.

Je to někdo, kdo chápe, že:

➡️ výkon se buduje v měsících a letech, ne ve 14 dnech
➡️ někdy bude potřeba ubrat, i když má chuť přidat
➡️ progres není lineární a nebude se cítit skvěle každý týden

Proces změny životního stylu nebude vždycky příjemný ani rychlý. Vyžaduje to určitou změnu v chování, vytváření nových návyků a rozbíjení těch starých a nefunkčních.

Tohle je moment, kde většina lidí selže, na tom, že jejich očekávání neodpovídá realitě.

Pokud chceš systém, který ti bude fungovat i ve chvíli, kdy:

👉🏻 máš horší spánek
👉🏻 roste tlak v práci
👉🏻 se rozpadne tvůj týdenní režim

..tak musí být postavený jinak než jen na tom, že si konečně namotivovaný a odhodlaný.

Musí počítat s tím, že tyhle situace přijdou a přesně tohle řešíme na začátku.

Jak to nastavit tak, abys to nevzdal po 14ti dnech. Jestli jsi i ty ve fázi, kdy už nechceš další „restart“, ale něco, co bude fungovat i za půl roku, dává smysl se na to podívat konkrétně.

Podle tvého kalendáře, závazků a celkové “kapacity pro změnu”...

Spousta chlapů si myslí, že do formy stačí míň jíst a víc se hýbat.

To zní jako jednoduché řešení, což předurčuje, že se to našemu mozku líbí a nechá nás přesvědčené, že to tak skutečně je.

Naordinujeme si dietu, chodíme běhat a do posilovny a lidově „zvedneme zadek“.

Tenhle přístup na začátku funguje všem a často se odmění i úbytkem váhy. Každopádně většina lidí, která chodí do práce, nedejbože řídí firmu a má do toho rodinu a děti, nový aktivní režim dlouhodobě neudrží.

Nejčastější důvod je vytrácející se energie a s ní i motivace. Následně se rozbije spánek, tělo neregeneruje a cvičení přestane přinášet to, proč jsme s ním začali. Jsme akorát čím dál tím víc unavenější.

U Tomáše to vypadalo úplně stejně.

Tvrdě pracuje, tlak a každý druhý den s sebou přinese něco neočekávaného. Měl cca 13 kg nadváhu, a tak si řekl, že konečně „zvedne zadek“.

Zahájili jsme trénink, upravili strukturu jídla a trochu zmenšili celkovou kalorickou nálož.

Tomovi padala váha, byl nadšený, a tak si začal přidávat víc cvičení a pohybu, než byl schopný ve svém vytížení zregenerovat.

Výsledek?

První týdny super, pak se dostavila větší únava. Udělali jsme pro kontrolu krevní testy, které poukázaly na neadekvátní adaptaci na zátěž. Kdybychom to nezačali řešit, únava ho donutí stopnout a vrátí se na začátek.

Tělo totiž neřeší jen to, jak zregenerovat trénink. Řeší všechno:

→ práce
→ stres
→ spánek
→ zátěž během dne

A stres se sčítá. Není selektivní.

Takže když jen přidáš pohyb a ubereš jídlo, často jen přidáváš další tlak do systému, který už je na hraně.

Proto u nás neřešíme „jez míň, hýbej se víc“. Řešíme:

→ kolik toho tvoje tělo zvládne
→ jaký typ zátěže dává smysl
→ kdy přitlačit a kdy naopak ubrat

Dlouhodobě udržitelná cesta se totiž neopírá o vůli ani o motivaci. Řízení výkonu musí být adaptivní, aby se dalo rychle přizpůsobit ve chvíli, kdy to situace vyžaduje.

Většina chlapů po 40 dělá v tréninku jednu chybu.

Neřeší vůbec načasování, často je v hledáčku pouze „víc nebo míň“.

👉 Přidají intenzitu, protože se cítí dobře - “ještě si půjdu zaběhat”
👉 Přitlačí, protože „je pondělí“ - “tenhle týden to urvu”
👉 Zaberou, protože mají motivaci - “zkusím se přihlásit i na ten crossfit”

Na chvíli to funguje.

Ale pak přijde únava, zhorší se spánek (regenerace) a vracíme se zpátky tam, kde to celé začalo…

Tlak je potřeba chytře dávkovat.

U našich klientů to v praxi vypadá jednoduše, sledujeme jestli:

→ spánek má stabilitu a mají stabilní denní energii
→ z posledního tréninkové týdne nepřenáší únavu
→ tělo neposílá varovné signály

Teprve potom přidáváme.

Protože stres ve správný moment = impuls
Stres ve špatný moment = brzda

Většina lidí to má obráceně.

Reagují podle nálady konkrétního dne a u nás chlapů taky hraje roli dost ego.
Protože cítíme, že „dneska to tam je a chci to využít na 200%”.

Jenže výkon se netvoří v jednom tréninku. Odvíjí se ze správného rozhodování, které opakujeme měsíce.

Výkonný chlap nepotřebuje permanentní tlak.

Potřebuje řídit:

→ kdy přidat
→ kdy držet
→ kdy ubrat

A hlavně vědět proč, ptže to je nakonec rozdíl mezi tím, že se to občas povede
a tím, že tě to dlouhodobě posouvá směrem, kterým chceš.

Snaha „stihnout změnu“.

Dost lidí má pocit, že když už se do něčeho pustí, musí se to vyřešit rychle. Ideálně během pár měsíců dát tělo do pořádku a mít to uzavřené.

Jenže tělo není projekt, který odškrtneš a jedeš dál.

To, co se snažíme udělat v začátku, není maximalizovat výsledek, ale nastavit směr, který bude dávat smysl i za rok, za tři nebo klidně i za pět let.

Proto někdy víc brzdím než tlačím. Jinak se klient vrátí po pár měsících přesně tam, odkud přišel.

Z mojí zkušenosti rozhoduje, jestli ten režim dokážeš udržet ve chvíli, kdy nejsou okolnosti tvého života "ideální"...

A právě tohle je rozdíl mezi „programem na 12 týdnů“ a systémem, který ti dává smysl dlouhodobě.