27/09/2026
Když se přizpůsobujeme, abychom měli klid…
Někdy se přizpůsobování tváří jako laskavost, ohleduplnost nebo schopnost nedělat zbytečné konflikty. A někdy je za ním nenápadná strategie: „Když ustoupím, přizpůsobím se a neřeknu, co opravdu cítím, zůstane mezi námi klid.“
Krátkodobě to může fungovat. Konflikt nepřijde, druhý je spokojený a my máme pocit bezpečí. Pokud se ale tento způsob opakuje, postupně můžeme přestat rozeznávat, co vlastně chceme my sami. Automaticky souhlasíme, vyhovíme, potlačíme nesouhlas, přehlédneme vlastní hranice. A někde cestou se začneme ztrácet sami sobě.
Návrat k sobě nemusí znamenat začít bojovat nebo být tvrdí. Může začít docela malou pauzou před automatickým „ano“:
Co teď opravdu cítím? Co bych chtěl/a, kdybych se nemusel/a bát reakce druhého? Je tohle skutečně moje rozhodnutí, nebo jen způsob, jak předejít nepohodlí?
A potom zkusit svou pravdu vyjádřit po malých dávkách. Klidně, laskavě, ale bez opuštění sebe.
Protože zdravý vztah nevzniká tím, že se jeden stále přizpůsobuje. Vzniká tam, kde můžu zůstat ve vztahu s druhými a zároveň neztratit vztah se sebou.🥰